Na východním obzoru už je vidět světlý náznak nadcházejícího dne, při rozklusu nás ale doprovází čerstvý chladný vzduch a nad hlavami září nebe plné hvězd. Dvanáct minut přes probouzející se Iten a přibíháme na tradiční místo srazu místních rychlonohých obyvatel. Na křižovatce naproti benzínky už opravdu čeká několik těžko rozeznatelných siluet v různých rozcvičovacích pohybech a my mezi nimi vyhlížíme naše dva známé, ke kterým se chceme na ranní trénink přidat. Dennis i Julien patří mezi místní a světovou špičku, a tak plánovaná hodinka po 4 minutách na kilometr pro ně znamená pohodový výklus. Pro nás to na okolních prašných a solidně zvlněných cestách představuje klidné, ale potřebné ap1 tempo, a tak se těšíme na první dnešní fázi.
Stejně jako denního světla rychle přibývá i dalších běžců a zakrátko nás na křižovatce postává odhadem šedesát. Naše spojky nikde nevidíme, předem domluvený čas odběhu už ale sedí a když se celá skupina dává do pohybu, příliš neváháme a přidáváme se. Běhání s Keňany, konečně. Stádo se rozbíhá, po chvilce se ustaluje na čtyřech na kilák a my si v davu hledáme svou pozici. Celkem jasně jsou v něm vidět role a skupiny, a tak už po pár minutách s Tomíkem proklouzáváme na ocas prvního balíku. Živelný pohyb mnohahlavé skupiny přizpůsobující se rozbitým cestám s loktem na lokti připomíná pohyb cyklistického pelotonu a velkou část soustředění bere koukání pod nohy na ten metr země, který se svižně vynořuje zpod nohou předcházejícího běžce. Prakticky neustále se ale drží formace šachovnice, a tak nějakým zázrakem člověk neškobrtá o paty odrážející se všude okolo.
Oproti našim tempáčům mají místní pro nás lehce nepříjemný zlozvyk držet dané tempo bez ohledu na sklon či naopak do kopců zrychlovat, a tak se téměř každý stoupání mění ve výlety do naprosto jiných tepových zón. Zvlášť, když člověk začne postupně zjišťovat, že celý peloton nenápadně ale jistě zrychluje. Zhruba patnáctičlenná vedoucí smečka postupně přidává, a když v polovině plánovaného času tréninku běžíme zhruba 3:30 na kilometr, je nám jasné, že jsme si asi spletli skupinku. O místních progressive runech jsme už něco slyšeli, a tak tušíme, co nás ještě čeká. Což o to, zmíněné tempo nezní nijak hrozivě. Vtip je ale v tom, že de facto pořád do té doby běžíme z Itenu lehce dolů z kopce, což se po nějakých devíti kilometrech začne otáčet. Žádný vliv na stále se zrychlující tempo vlčáků to ale samozřejmě nemá a dokonce i první holčina běžící zatím stále před námi náš balík někdy v ten moment opouští.
Po dalších asi patnácti minutách si už můžu o ap1 (a možná i 2) nechat jen zdát, a tak si v jednom z největších kopců na asi 13. kilometru vystupuju z nejdrsnější crew a přidávám se k pár běžcům za mnou, kteří si jdou lehce přijatelnější tempo. Po chvilce nabíráme i Tomíka, který držel o nějakou dobu déle a s úlevou spolu zpomalíme do výklusového módu. Dáváme pár velmi klidných kilometru a víme, že někdy v tu dobu právě dobíhá první smečka závěrečným tempem kolem 3 na kilák zpět na začátek okruhu, s nějakých osmnácti km za sebou. Mno, jsou to hovada.
